Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace - 40%

Dokument o "Drnovickém zázraku", tj. o tom, jak v Drnovicích strašně zbohatli, sestavili fotbalový megatým a pak zkrachovali (resp. přesunuli peníze do bezpečí). A kromě toho: Mafie tuneláři podvodníci nahrabat miliardy bílý kůň Bahamy politika fuj akcie zpronevěra a podobně.



Film je super laciný (obraz je občas hrozný, ale moc o něj naštěstí nejde) a především značně roztěkaný. Chvíli dokumentuje to, co se v Drnovicích a okolí dělo, chvíli nám ukazuje, jak to tam vypadá dnes (rozpadající se stadión a dinosauří park), chvíli se pouští do hlubších ekonomicko - sociologických analýz a poměrně dlouhých rozhovorů s ekonomy a experty na různé věci.

Nejhorší jsou části, ve kterých se tvůrci pokoušejí o humor a satiru (například: Nechce se s námi bavit hlavní podvodník, tak místo něj uděláme jakorozhovor se sádrovým dinosaurem). Nejen, že jsem se při těchto scénách nebavil, ale přišly mi zoufale trapné (dobrou indikací stylu humoru je i název filmu).

Tento film je něco, co by mě příliš neurazilo o víkendu odpoledne v České televizi a pravděpodobně bych vydržel nepřepnout. Ale chodit na to za peníze do kina, to mi přijde jako opravdu bizarní nápad.

Protože má film necelou hodinu, je s ním uváděn osmiminutový předfilm Roberta Sedláčka Náš první hospodář, sestávající ze záběrů Václava Klause, který přichází na pole, nasedá do traktoru, sklízí, vyleze z traktoru, vyslechne zdravici a poděkuje. Je to sestříháno tak, že si při tom pravděpodobně máte říkat, že je Klaus směšný.

Jan Rejžek potřebuje vaši lásku

Asi se mnou budete souhlasit, že bývalý komentátor Oscarů (nyní komentátor písňové soutěže Eurovize) Jan Rejžek je mistrem pera, pokud je střízlivý. Když se nedávno v tomto stavu nacházel, sepsal tento břitký nekrolog zesnulému Pavlu Melounkovi. (Viz také zde).

Protože si Jan Rejžek jistě přeje, aby si na něj po jeho smrti také někdo vzpomněl v dobrém, a mnoho kamarádů už mu nezbývá, rozhodl jsem se pro něj něco udělat a vyzvat vás, abyste mu napsali co nejhezčí nekrolog.

Představte si, že je například rok 2015, Jan Rejžek právě zemřel na AIDS, a vy máte zavzpomínat na to nejlepší, co v životě dokázal.

Nejlepší dílo bude odměněno pytlíkem rýže.

P.S: Neuchylujte se k negentlemanským vulgaritám.

P.P.S: Další novinářská hyena reaguje.

P.P.P.S: Pokud to dobře chápu (ale možná to nechápu), tak Rejžek nejenže si chce sám sobě napsat vlastní nekrolog, ale navíc chce být vyhlášen za vítěze soutěže o svůj nejlepší nekrolog a obdržet výhru ještě předtím, než ho napsal...? Tak to tedy ne, tyto komunistické manýry by si mohl odpustit...

Never Forget... Uwe Boll's Auschwitz

Stále doufám, že je to třeba nějaký černý humor, a že Uwe Boll prostě nemůže takhle... Ale asi může...



(Obávám se, že to video na YouTube moc dlouho nevydrží, takže kdyžtak hledejte na netu "uwe boll auschwitz trailer")

Recenze: 22 výstřelů [L'Immortel / 22 Bullets] - 80%

Jean Reno hraje mafiána, který seknul se svým zločinným životem a chces se věnovat rodině. Pak ho ale přepadne v garážích partička maskovaných chlápků a nastřílí do něj 22 ran z nejrůznějších palných zbraní (to se stane na úplném začátku filmu). Reno to jako zázrakem přežije a vydává se zjistit, co proti němu kdo má, a hlavně se strašlivě pomstít (a nějak to zaonačit, aby měl klid a mohl se konečně věnovat té své rodině).



Jde o jeden z lepších kousků z produkce Luca Bessona. Hodně se podobá slušným hollywoodským thrillerům (dost pomáhá hudba Klause Badelta) a došlo mi, že jsem vlastně dost dlouho neviděl pořádný hollywoodský mafiánský film, který by nebyl komedie, akční podívaná nebo supersložitá psychologická sonda. 22 výstřelů není ani jedno z toho. Je to solidní drama o lidech v mafii. Ani tak ne o tom, jak celá hierarchie funguje, ale o osudech několika jejích "normálních" členů.

Celá story má zajímavou dynamiku (jeden protřelý profík vpodstatě sám proti celému syndikátu, občas s malou pomocí policistky). Ve filmu jsou slušné natočené akční scény a slušně brutální mučeníčka, ale ani jedno z toho není hlavní atrakcí. I herecké výkony jsou solidní (zdaleka nejen Reno) a film překvapivě rychle uteče.

Nenapadá mě nic zásadního, co bych na tomto filmu vyzdvihl. Prostě byl SOLIDNÍ. A to je dneska téměř svátek.

NeFilm: Létání doopravdy (skoro)

Následující text nemá NIC SPOLEČNÉHO s filmy. Dávám ho sem, protože se nehodí na můj anglický blog (nepražákům, resp. nečechům je k ničemu). Čas ukáže, jestli v takových (patřičně označených) článcích budu pokračovat.

Takže: Nejsem rozhodně žádný fanatik do letadel ani do leteckých simulátorů, ale přesto mě zaujala nabídka vyzkoušet si simulátor Boeingu 737, kteří si jistí nadšenci postavili v pražském paneláku. Když jsem dorazil na místo, docela jsem koukal. V obýváku tam stojí toto:



Celé je to ovládáno asi sedmi počítači a nahodit to je poměrně složitý proces, který trvá několik minut. Naprostá většina těch čudlíků a budíků (je jich NĚKOLIK SET) prý opravdu funguje (sám jsem pochopitelně všechny nezkoušel) a správně ukazuje.



To, co vidíte na plátnech "za okny" letadla, je vystavěno na bázi Microsoft Flight Simulatoru. To znamená, že pokud prolétáváte například nad Prahou, vidíte méně detailů než v onom legračním flight simulatoru v Google Earth. Je to logické, protože MS Flight Sim už pár let není vyvíjen a netahá si detailní data v reálném čase z Internetu.

Tím se ale dostáváme k zásadní věci: Ono na té grafice stejně zase tolik nezáleží. Tohle má být realistický simulátor a ve skutečném Boeingu pilot málokdy z okna kouká (ani z něj není není moc dobře vidět)! Kromě toho skutečný pilot dnes málokdy pilotuje v tom smyslu, v jakém to známe z Báječných mužů na létajících stojích - většinou jen když se rozbije autopilot. A kromě toho skutečný pilot Boeingu málokdy dělá přemety, málokdy pronásleduje jiná letadla a sestřeluje je pouze ve velmi výjimečných případech. Vlastně méně často, než naráží do mrakodrapů...

A to je ta zásadní věc: Tohle je opravdu simulátor, nikoliv videohra, a to ani vzdáleně. Dali ho dohromady s velkou láskou fanoušci, kteří "skutečné" létání berou vážně a kdybych se jich zeptal, jak se odpalují samonaváděcí rakety, pravděpodobně by se urazili.

Tento simulátor si můžete sami vyzkoušet - všechny detaily jsou na www.737ng.cz. (V tomtéž bytě mají také simulátor Cessny, který se umí i hydraulicky naklánět, ale v tom jsem neseděl.) Ceny nejsou nijak nízké (čtyřciferné částky za jednu hodinu) a pokud si chcete opravdu "přijít na své peníze", musíte být dostatečně velký fanoušek a snažit se pochytit a používat funkce co největšího počtu budíků a čudlíků. A to se musíte učit několik hodin, protože v průběhu jediné hodiny se samozřejmě naučíte pouze nejzákladnější ovládání, pak po 40 minutách odstartujete, uděláte kolečko nad Prahou, zabijete se při pokusu o přistání, dostanete diplom a můžete jít domů. Pokud chcete do tajů létání opravdu proniknout, bude vás to stát podstatně víc času (a tudíž i peněz).

Zajímavě znějí složitější nabízené "scénáře" (které jsem nezkoušel), například: "Návštěvník hraje jako že se dostal do kokpitu po nečekané smrti pilotů a provozovatel simulátoru ho (z vedlejší místnosti) naviguje do sluchátek jako z věže a snaží se ho navést na přistání (pomocí autopilota)". Tedy vlastně rekonstrukce filmu Připoutejte se, prosím. Nafukovacího pilota nemají, ale (pokud si připlatíte) je prý k dispozici fešná letuška!



Jak už jste asi pochopili, v mém případě je problém v tom, že by mě pravděpodobně nebavilo ani pilotování skutečného Boeingu, i kdybych za to byl dobře placen. Z toho vyplývá, že mě ještě méně baví pilotování jeho simulátoru, za které musí normální smrtelník platit. Ale pokud máte na tyhle věci fetiš, pak jde prý o nejdokonalejší simulátor u nás (včetně simulátorů pro skutečné piloty)!

Co je to vlastně kino? Pomeje...

Děkuji TV Břeclav a Ireně. Nebo vlastně jim vůbec neděkuji. Mám najednou depresi, připadá mi, že vše je marné a že není úniku. Podobně jako ve filmu 2012...

Recenze: Ondine - 60%

Chudý irský rybář Syracuse (Colin Farrell) jednoho dne vytáhne v síti z moře ženskou. Nepamatuje si, kdo je a jak se tam vzala (nebo to aspoň tvrdí), ale je divná a její zpěv - zdá se - přináší štěstí.

Syracuse udělá jedinou logicky možnou věc, tj. nechá ženskou (později pojmenovanou Ondine) žít v dobře schovaném domku a začne se s ní sbližovat. Podle jistých pověstí to vypadá, že by Ondine mohla být magický tuleň. Ano, tuleň.



Nejnovější film Neila Jordana (Hra na pláč) je další variací na téma "podivná (možná kouzelná, možná mimozemská) bytost v drsném lidském světě". Nejen E.T., Starman a Střihoruký Edward, ale také jejich méně známí kolegové jako třeba můj kdysi oblíbený Bělásek - byla jich tady už spousta a spousta a dějová šablona je vždy velmi podobná.

Nejinak je tomu i tentokrát. Zajímavost je snad pouze v tom, že nás režisér velmi, velmi dlouho nechává v nejistotě, jestli se vlastně děje něco magického / nadpřirozeného, nebo jestli jde o mírně bláznivou ženskou, která vypadla z lodě, praštila se do hlavy a dějí se kolem ní divné náhody.

Pochopitelně dojde ke sblížení s hlavním hrdinou i jeho nemocnou dcerou, pochopitelně se posléze objeví na obzoru někdo zlý, kdo po hrdince ze záhadných důvodů jde, atd...

Neil Jordan si je vědom, že příběh není nijak originální a ani se ho nesnaží nijak extra vyšperkovávat (a už vůbec ne pomocí akčních scén, triků nebo něčeho podobného!). Jde mu spíš o vykreslení intimních situací (nemyslím SEXUÁLNÍCH) mezi dvěma, případně třemi lidmi na sychravém irském pobřeží.

Měl jsem ale zásadní problém s hlavní postavou, respektive s jejím obsazením. Ani za nic se mi totiž nepovedlo uvěřit Colinu Farrellovi, že hraje nuzného lidového rybáře - pořád mi připadal spíš jako supermodel, který se (převlečen za rybáře) rozvaluje na billboardu Old Spice nebo luxusních sardinek.

Jinak vpodstatě nemám filmu co vytknout a některé jeho aspekty se mi dost líbily (kamera, občasný chytrý dialog). Ale mi připadal poněkud nejasně zařazený někam na hranici mezi nezávislý artfilm a hollywoodské béčko.

Sherlock Holmes (Hans Zimmer) - Hudební videoklip

Sakra, je to hodně dlouho, co jsem naposled viděl "oficiální" videoklip k instrumentálnímu filmovému soundtracku...



(Ten chlapík s ježkem je režisér Guy Ritchie)

Recenze: Let's Dance 3D [Step-Up 3D] - 60%

Mladý chlapec se svou skoropřítelkyní spadne do vzrušujícího světa poloundergroundového tance a začne se připravovat na velký taneční šampionát v poloundergroundovém tanečním studiu u něco staršího chlapce, který právě objevil svou novou sexy skoropřítelkyni.



Let's Dance 3D je taneční film o tanci, ve kterém tanečníci tančí. A tančí a tančí. Což je to nejlepší, co mohli tvůrci udělat a díky jim za to. Tanec je totiž povětšinou zábavný, a to takovým způsobem že přijde zábavný i netanečníkovi (například mně) - netuším, co by na film říkal někdo, kdo například umí skutečnou capoeiru. Ale já se bavil, protože se tvůrci snaží projevit co největší variabilitu (takže se tančí i v prachu, v mělké vodě atd. atd...). Z choreografického hlediska nemám námitek.

Ze začátku se mi také libilo, že veškerá omáčka okolo tance je osekána na naprosté minimum, takže se tvůrci například ani příliš nezabývají tím, jaká pravidla ta taneční soutěž má a co se stane, když je někdo hrubě poruší, například nečekaně pustí na parket vodu (a nestane se nic, tančí se dál). V nejextrémnějších okamžicích dosahuje stylizovanost reality téměř (téměř) úrovně Scotta Pilgrima, což je dobře. Surreálnost je ještě podtržena dalšími dvěma drobnostmi:

1) Hrdinové jsou strašlivě nezávislí a free, přičemž cílem jejich existence je probojovat se do finále, kde mají šanci tančit mezi transparenty "Playstation" a "Sprite" a dostat za to prachy.

2) Hrdinové jsou strašlivě nezávislí a free, mluví hardcore slangem, ale nikdo neřekne během celého filmu jediné "shit", natož něco sprostšího (aby film mohl být přístupný i dětem).

To všechno zatím myslím jako chválu, neboť to vzbuzuje dojem, že tvůrci nejen byli dobří řemeslníci, ale také si tak trochu z toho všeho dělají legraci.

Bohužel, bohužel, bohužel, film má dvě hodiny a někdy kolem 70. minuty se najednou přestane tančit a téměř půl hodiny se řeší, kdo koho miluje a kdo koho zradil. To mě opravdu nebetyčně iritovalo a celkový dojem skoro nezachránilo ani to oldschool taneční intermezzo natočené v jednom záběru...

P.S: Protože v závěrečných titulcích bylo napsáno "Based on characters created by...", zdá se, že někteří z hrdinů vystupovali i v předchozích dílech. Ty jsem neviděl a ani v nejmenším mi to nebránilo v pochopení děje. Naopak, kdybych předchozí díly viděl, asi bych se nudil o něco více, protože tento díl se prostě musí v mnoha věcech opakovat - teoreticky možných rytmickýh pohybů těla je přece pouze omezené množství a moc dalších si jich představit nedokážu (tedy takových, které by byly přístupné).

P.P.S: 3D funguje slušně, tzn. moc z něj nebolí oči, ale všimnete si ho pořádně jen v pár záběrech. Je dobře, že české titulky jsou správně prostorově umístěny, takže jakoby plují ve vzduchu před filmem.

To když tenkrát Indiana Jones zachránil princeznu Leiu...

I tohle se může stát, když soutěž Lucasfilmu vyhrají dva lidi, jeden se scénářem Indiany Jonese, druhý se scénářem Star Wars...

Pro plné vychutnání vyžaduje znalost angličtiny, nebo musíte přeskakovat...